Úvod
7. června 2011 v 15:55 | Evča Ulrichová
|
Deník
Milý deníčku,
jmenuji se Evča, jsem z Mostu a brzy mi bude 16 let. Rozhodla jsem se, že prostřednictvím Tebe si budu zaznamenávat a sdílet s ostatními své zážitky.
Chodím na osmileté gymnázium do kvarty, jakoby do deváté třídy. Mým snem je stát se úspěšnou psycholožkou. Psychologií se zabývám již delší doby a svým přátelům poradím s leckterým promlémem, ať psychickým či fyickým, a klidně i s problémy v lásce. Ačkoliv já osobně v lásce moc zkušeností nemám, přátelé tvrdí, že jsem nejlepší rádce (tomu bych moc nevěřila).
Ve škole mi moc nejde fyzika a matika, ale bohužel jsou lidi, kteří v životě nepochopí že já fyzice prostě nerozumim, už nevím, co více můžu udělat..
No, to jsou asi tak ty nejzákladnější údaje o mne. Brzy tě opět navštívím.
Papa
Železná opona + komunismus --> názor obyčejného muže
30. května 2011 v 19:36 | Evča Ulrichová
|
Mé povídky
Otázky zodpovídá dne 55 letý muž, který se v době komunismu narodil a strávil v tomto období 33 let. Muž, jako jeden z mála, měl možnost vystudovat gymnázium i vysokou školu (vystudoval ČVUT fakultu elektrotechnickou. Muž dříve pracoval jako systémový programátor, dnes je to software account manager.
Jak jste se měl, co jste dělal v této době například v roce 1985?
To je dobrá otázka, v roce 1985 jsem byl sledovaný STB, vlastně to bylo trošku kvůli takové hlouposti. Můj spolupracovník totiž v této době emigroval do Vídně, odkud poslal pohled kolegům z práce, v němž bylo objeveno i mé jméno. Od tý doby jsem měl problémy na pracovišti a musel jsem změnit zaměstnání. Byl jsem nucen odejít z tohoto pracoviště.
Jezdili jste často na dovolené, když jste byl malé dítě?
Ano, jezdili jsme často na dovolené. Zezačátku, do roku 1964, jsme cestovali spíše jen po Čechách a Slovensku a po roce 1964, když se trochu uvolnila hranice, jsme jezdili do bývalé Jugoslávie, na území dnešního Chorvatska a Bosny, protože se tam narodila moje babička. Takže do roku 1964 jsme jezdili bez problému. V Jugoslávii jsme měli i plno příbuzných, díky kterým jsme mohli jezdit až do roku 1968 v podstatě volně přes hranice. Potom, od roku 1969, už jsme jezdili na základě výjezdních doložek.
A jak často jste dostávali výjezdní doložky, a co to vlastně bylo?
Byla to doložka, díky které jsme mohli cestovat. Ne každý ji dostával, obvykle ji rodiny dostávali tak jednou za tři roky. Někteří však doložku dostávali častěji, ale jen v případě, že k tomu měli nějaký důvod. Ještě výjezdní doložku dostávali komunističtí poslanci. Nevím, z jakého důvodu naše rodina dostávala výjezdní doložku a devizový příslib, který tehdy platil v Jugoslávii, skoro každý rok. Myslím, že to bylo opět způsobeno tím, že jsme měli v Jugoslávii příbuzné. Ale doložku jsme nedostávali do západních zemí, tam jsem se vlastně dostal až po roce 1986.
Co Vás učili na ZŠ o železné oponě a vůbec obecně o komunismu?
To je trochu komplikovaná otázka, já jsem končil ZŠ v období tzv. Pražského jara v roce 1968 - 69, to se vlastně konala taková, dá se říct, normalizace, takže se začaly objevovat zločiny komunistů v 50. Letech. a nastoupila jakoby normalizace, to bylo již v době, kdy jsem nastupoval na gymnázium. V této době došlo k uvolnění hranic, cenzury, takže nás učili v podstatě podobnou pravdu, podobnou verzi, jako se teď učíte vy.
Takže vás neučili například tu jednu ideologii komunismu, že komunismus je pro vás to nejlepší apod.?
Ano, toto nás učili na 1. stupni základní školy, pokoušeli se nám vtlouct do hlavy, že komunismus je opravdu dobrý pro naši budoucnost. Ale jak jsem již řekl, ke konci základní školy se začalo vše uvolňovat, mně v té době bylo okolo 15 let, takže jsem to dost vnímal. Tuto dobu si pamatuji jako by to bylo včera.
Měl jste nějaká omezení v práci kvůli železné oponě, např. služební cesty?
Ano, omezení bylo jednoznačné do západních států, poprvé jsem se tam dostal, co se týče služebních cest, v roce 1986 jako člen vědecko-technické společnosti, jel jsem do Mnichova a doprovázel mě můj kamarád, který v tuto chvíli nemohl brát v potaz naše přátelství, ale hlavně musel dávat pozor na to, abych tam nezůstal, vlastně abych neemigroval. Jiné služební cesty na západ jsem až do roku 1989 nevykonával.
Cestoval jste po studiu?
"Ano, po studiu jsem cestoval, ale pouze po státech RVHP, to znamená jen po socialistických státech, většinou východní část Německa, Maďarsko, částečně tehdejší Sovětský svaz a občas i do Polska, ikdyž do Polska jsem se moc nedostal. Ačkoliv Polsko patřilo mezi socialistické státy, nebylo jednoduché se tam dostat. Já jsem měl tu výhodu, že jsem pracoval u počítačové firmy, která patřila Polsku, takže jsem se tam občas dostal. Do západních zemí jsem vycestoval jednou za mým kamarádem na devizový příslib a výjezdní doložku, od tý doby až do roku 1989 jsem jezdil jen po socialistických státech.
Co si myslíte o železné oponě?
Byla to nejhorší věc, která mohla nastat po válce, protože došlo k přerušení kontaktů mezi civilizacemi a mezi státy střední, východní a západní Evropy. Došlo k úplnému rozporu mezi těmi státy a určitě to nebylo dobře.
Jak jste reagoval na zrušení opony?
Samozřejmě s radostí, protože se uvolnila možnost cestování, ale také jsem si byl vědom toho, že toto uvolnění přinese spoustu problémů, každá svoboda je využitelná.
O princezně Jednoočce
30. května 2011 v 15:31 | Evča Ulrichová
|
Články k týdenním tématům
Bylo nebylo dávno tomu za desatero jezery, sedmero lesy daleko předaleko, 100 000 km od Sněhurky, 20 000 km od Růženky a 5 000 km od Jeníčka a Mařenky se nacházelo království Levandulí. Bylo to království plné levandulí. A v tom království žila jedna krásná princezna Lola. Avšak nikdo ji neříkal jménem, každý, kdo ji znal jí říkal princezna Jednoočka. Říkalo se jí tak proto, že si o sobě myslela, že je pirátka a tak každý den i každou noc nosila pásku přes oko. Problém byl v tom, že nikoho neviděla oběma očima, královstím projelo plno princů, ale princezně se žádný z nich nelíbil, všichni to sváděli na to, že je to kvůli pásce přes oko. Ale princezna věděla své, zapřísáhla se, že pásku sudná jen tehdy, když se opravdu zamiluje. A takhle se to všechno opakovalo až do princezniných 17. narozenin. V ten rok náhodou projížděl královstvím mladý, sympatický princ a princezna si jako obvykle hrála v lese na pirátku, mávala před sebou mečem a dělala jako že vykrádá loď. Pochopitelně se jí princ lekl, seskočil s koně a vytasil meč. Princezna okamžitě začala ječet, hrozne se bála. V tu chvíli princ pohopil, že to není opravdový pirát, ale krásná dívčina. Princezna si sundala pásku a podívala se do očí princovi se slovy: "Ty jsi ten pravý." Oba se do sebe ihned zamilovali, celé království bylo štěstím bez sebe, že princezna konečně sundala pásku. Brzy byla svatba. Lola s princem žili šťastně až do smrti.
Mé drahé městečko
13. května 2011 v 10:45 | Evča Ulrichová
|
Články k týdenním tématům
Sedím na kopci kousek za městem, přemýšlím o svém životě a říkám si: ,,Nenávidím to tu! Chci pryč! Chci někam daleko od tohohle zatracenýho města! Chci na venkov!" Vymyslela jsem řešení - UTEČU k tetě na její koňský statek, jediné místo,kde se mi líbí. Moji myšlenku jsem zrealizovala, stopla jsem si auto jedoucí k tetě do Nových Dvorů. Po dvou hodinách cesty, jsem konečně dorazila na místo, od tety jsem zavolala domů, abych našim oznámila, že se už nevrátím. Po týdnu užívání si na koňských hřbetech se mi začalo stýskat po hluku, po autech, po frontách v obchodech. U tety byla jedna malá sámoška, ale to mi nestačilo. Chtěla jsem opět můj velký obchodní dům plný slev a lidí. Zavolala jsem tedy opět našim, že chci domů. Tatínek si pro mě hned přijel a odvezl mě domů.
Nyní zase sedím na svém oblíbeném kopečku za městem a prohlížím si krásné vysoké domy vychloubající se svou krásou. Vstanu a jdu se porjít ulicemi krásného městečka. V jednom rohu opuštěné uličky leží bezdemovec, v další rozsáhlé ulici je hluk a stovky lidí se snaží dostat na příč městem. U zdi leží zfetovaný kluk, který zoufale shání peníze na další drogy. V koloně na silnici stojí auta čekající, až se semafor rozhodne přeměnit barvu na zelenou. Díky mému útěku z města jsem si začala vážit místa, ve kterém bydlím. Pochopila jsem kouzlo mého města.
Věrná nevěra
2. května 2011 v 14:57 | Evča Ulrichová
|
Články k týdenním tématům
Věrná nevěra? Co to je? Vždyť se to úplně vylučuje...na to je jednoduchá odpověď, dá se říct, že je to volný vztah. Máme vztah s někým koho milujeme, ale sex s ním není pro nás ani pro něj to pravé. Jenže jak to udělat, když se pak posteli oba vyhýbáme? Dáme si ve vztahu "volnost". Přes den jsem s ním, a jsem s ním š'tastná. Ale co pak? Co večer? To si oba můžem zajít někam do baru a jednoduše s někým nevýznamným mít sex. Není to přímá nevěra, ani to neznamená, že toho mého partnera nemiluju. NE!! Miluji ho více než sebe, akorát někdy si člověk musí zajít s někým jiným, pokud má stejné problémy jako my dva.
Krvavá láska
1. května 2011 v 13:56 | Evča Ulrichová
|
Články k týdenním tématům
Láska je jako krev, která pohltí člověka.
Láska je jako krev, která nás obléká.
Obléká nás při smrti,
pro lásku jsme obětí.
Obětí nepřítele,
který nezabije nás, ale přítele.
A proč jsme oběťmi my?
Protože my milujeme,
a závistí zraňujeme.
Zabije to naší lásku,
náš život je jen na vlásku.
Už jen vzpomínky zbydou,
lásku nám jiní ukradnou.
Zde hledá